LIDSTVO NA CESTĚ

V umění Marca Di Piazza je harmonické konstantní napětí; hluboká touha po nedotknutelných místech bytí, která dosud nespadají do kategorie existence.

Marcova poetika je poetikou pohybu, ne však pohybu jako pouhého pohnutí v prostorové dimenzi. Pohyb jeho postav představuje soustavné přibližování k hranicím budoucího jinde, poháněný prvotním kosmickým pocitem; nostalgií z budoucnosti.

Umělcovy postavy – spíše než znázorňují – zachycují celé lidstvo; lidstvo in fieri, v synchronní evoluci ducha a hmoty, ještě ne ve své poslední podobě z důvodu nepřetržitého dění. Pro toto lidstvo je pohyb jeho osobitým rysem, jeho vlastní způsob vztahování k bytí a je čistým výrazem univerzálního impulzu k posunu dál, k plynulému pokračování po možných cestách existence. Je výrazem onoho evolučního úsilí příznačným pro přírodu, které neustále směřuje k novým a prozatímním cílům, na cestě za stále hlubším poznáním sebe sama.

Je to patrné v postavách umělce, vždy zcela neurčeých formou, ale často pouze načrtnutých, jako by měly vyjádřit tuto zásadní neúplnost lidství, která v evolučním rozletu hledá další stádia sebezdokonalení.

Možná právě proto Marco, v kontextu svého díla ,,Gruppo di figure in cammino”, cituje Gandhiho větu: “Žádná kultura nemůže přežít, pokud se bude snažit být exkluzivní”; právě proto, že kultura je čistě lidským vyjádřením, také ona sama je součástí této nepomíjivé proměny.

Nicméně na této univerzální cestě lidstvo není chápáno jako jednotlivec před svým vlastním solipsizmem – kategorie drahá naší době – ale jako rod spojený kolektivním osudem s cílem sdílet sen o společném plánu celého druhu.

A je to právě prostřednictvím tohoto lidstva na cestě, kterým umělec, skrze svou kreativní pozornost, nepřetržitě  rozmlouvá osobním  a esenciálním způsobem, ve kterém se sbíhají potřeby uměleckého vyjádření s antickou, romantickou a soudobou myšlenkou, mistrovsky spojené a vstřebané tak, aby daly hlas tichému a vzdálenému napětí lidského ducha. Při pohledu na díla Marca Di Piazza je přirozené pomyslet na velké umělce, jakými byl Klimt nebo Matisse se svojí “danse”, ale zatímco postavy Matisse mají představovat bájný zlatý věk dynamickým gestem připomínajícím tanec, pak postavy Marca Di Piazza vypráví o zlatém věku, který má teprve přijít, který je nevyjádřenou možností lidského vývoje.

Marco ve svém umění pojímá toto napětí, tento nekonečný pohyb, s pomocí nových a zároveň i archetypálních výrazových kódů. Zpracovává netečnou hmotu a zachovávaje sen alchymistů, chce dát této beztvarosti dynamický řád a přetvořit ji v cosi čistého a živého. Železo, bronz, mramor a plátno ožívají v rukou umělce, který provádí tvůrčí obřad přenosu hmoty z chaosu k pořádku, z neurčitosti k formě. V jeho dílech je snadné spatřit ozvěny jazyka Tradice a jejích vzorců: protiklady mužského a ženského a jejich spojení; proces zušlechťování základní hmoty a opakující se numerické konstanty, které úmělec záměrně či nevědomky hostí ve svých dílech.

Lidská bytost v pojetí Marca Di Piazza je mikrokosmem v makrokosmu a proto, ve svém pozemském dobrodružství, je součástí vývojového osudu celého vesmíru.

Mauro Ruggiero
Praha, jaro 2011

UMANITÀ IN CAMMINO (italian) | Mankind on the way (english) | Back to the main article